Nejdelší Plíhalova báseň o kopáčích

Sedím v jámě. Je vedro. Mám žízeň.
Po noze mi leze brouk. Pod košilí druhý.
Kolem šumí les. Jsem na brigádě.
Parťák pije pivo. Dvanáctku.
Ovád mi pije krev. Nulu.
Je vedro, mám žízeň.
Když natáhnu ruku, můžu si utrhnout pampelišku.
Pampelišky nevoní. Práce taky ne.
Doma mi říkali, když nedodělám školu, skončím u lopaty.
Školu jsem dodělal a skončil jsem u lopaty.
Stavíme tady pro naši fabriku rekreační středisko,
aby si lidé po práci měli kde odpočinout.
Můžou jít odpočívat teď ke mně do jámy.
Jáma je prostorná, kopal jsem ji celý týden.
Máme to poslání v rodině.
Jeden můj strýc taky kopal jámy,
aby si lidé měli kde odpočinout.
Před chvílí jsem narazil na nějaký kabel.
Nehnutě se pozorujeme. Je mezi námi jisté napětí.
Když kopnu já, kopne on.
Parťák si otevřel další pivo a pobaveně nás pozoruje.
V kabelu je proud. Proud, to jsou taková mrňavá nic,
která kopou. Kohokoliv a cokoliv.
Aby ta nic mohla kopat, potřebují zdroj.
Parťák, aby mohl kopat, potřebuje Prazdroj.
A když má Prazdroj, nemůže kopat.
Dostal jsem nápad.
Stejnosměrně kopající mrňavá nic vykopou jámu.
Zaujalo mě to. Budu o tom přemýšlet.
Stokrát nic umořilo osla. A těchto nic jsou miliony.
Umoří stovky oslů. Nebo vykopou jámu.
Povídám to parťákovi. Umořilo ho to. Usnul.
Je vedro, mám žízeň, kolem šumí les.

Pokud nám chcete něco sdělit k této stránce nebo k celému webu, využijte náš profil na Facebooku. Abyste mohli vkládat své příspěvky, musíte být na Facebooku s našimi stránkami propojeni.

TOPlist

Kytara.cz - Nejen kytary, akordy a ladička; copyright © 1999 - 2018 Libor Smékal